Jak vnímáte toto období jako psycholog?

Toto období lze nazvat časem výzvy, zkoušky, jakkoliv, co označuje vývoj, u kterého nelze odhadnout kdy to skončí  a konečnou podobu. Nejhůře na tom jsou lidé, kteří byli zvyklí plánovat a realizovat své plány. Protože jsme v období, kdy se plánovat dost dobře nedá. To je první věc. Druhá pak je ztráta životního rytmu, tedy narušení navyklých schémat života – stereotypů a rituálů. Konečně, na jedné z konferencí jsem o tom hovořil, jak důležité je dát dětem řád, jak obrovskou chybou je volná výchova, špatně uchopená výchova nevýchovou a další. A teď si prožíváme přesně to, co tento typ výchovy přináší dětem: ztrátu „těšení se na něco“, na styčné body (rituály, stereotypy) ke kterým bylo možné se upínat a z toho vyplývající hlubší oscilaci nálad.

Co se změnilo ve vašem životě?

Jsem přesná ukázka toho, co jsem jako odpověď uvedl výše. Z mého původního životního rytmu zůstalo 15 – 20%, zbytek je pryč. Jako učitel na vysoké škole, který je zde zaměstnán pro studenty, proto, aby je prakticky připravil na jejich profesi, ne naučil je dělat výpisky a číst, nemohu a nejsem spokojený s žádnou jinou, než presenční formou výuky. Dále – průměrně najezdím v rámci přednášek každý měsíc 4 500 Km, za február jsem najel 650 Km…Tolik jen pro ilustraci co se u mne změnilo v rámci času mimo výuku na VŠ. Výsledek změn? Má neschopnost dostatečně rychle se přizpůsobit. Vložit automaticky vytvářenou energii organismu do jiných činností, což má za důsledek psychosomatické potíže, se kterými se potýkám dodnes. Řečeno jinak, jsem živoucí ukázka toho, jaký je rozdíl o něčem vědět, být v tom vzdělaný a žít to – být z toho moudrý. Vzdělaný, jsem v dané oblasti dost. Moudrý, málo.

Rada rodičům v „ponorkové nemoci“

Být lepšími, než já. Dokázat se rozvzpomenout, co je bavilo jako děti do dvanácti – patnácti let a dalo se realizovat v bytovém prostoru. Vůlí – upozorňuji, vůlí (tedy nepůjde to snadno) se pak přimět k tomu, aby začali zkoušet totéž co je bavilo jako děti (třeba vyrábět papírový letadélka, háčkovat, plést, šít jako na panenky, cokoliv) co je bavilo, anebo aplikaci. Hlavně se rychle vyvést z omylu, že je spasí počítač a internet. Potřebují „hmatatelnou činnost“, která má viditelné výsledky. To zaprvé. Dále : rozdělit byt na teritoria. Každý člen tam musí mít „svůj koutek“. Tam když bude, nikdo na něj nebude hovořit, chodit mu do něj, nic po něm nebude chtít. To bude pravidlo – zákon. Kdo má menší děti, označí si tento prostor provázkem, položeným na zemi, jakkoliv. Sobě i dětem. Zbytek prostoru je veřejný, pro všechny. Vzpomínáte si, jak jsem přednášel o základních sociálních potřebách, potřebě místa podle Pesso-Boyden? Tak teď to máte v tvrdé praxi.

Za další – vzpomenout si, které stereotypy i v pandemii zůstaly a je možné je až úzkostně dodržovat. Prostě nenechat úplně rozpadnout dřívější řád. Uvědomit si, že emoce nic neřeší. Emoce jsou tupá energie lidského těla, něco jako elektrický proud. Ten dokáže pomáhat i zabíjet. Emoce (energie organismu) dokáže totéž. A je podstatné si toto uvědomovat, není doba na jakékoliv emoční výrony kdekoliv  a kdykoliv, typu „hlavně buď spontánní, nenechej se omezovat, buď volný!“  A jiné výkřiky zamindrákovaných, případně asociálů.

Jaký je váš názor na „online“ vyučování

Když jsem snad dva roky před pandemií přednášel na konferencích prognózy vývoje školství, kdy jedna z nich byla rozpad školství – online výuka, kdy žáci se chodí jen přezkušovat do jakýchsi center, učitelky nejsou organizovány, na IČO mohou docházet do rodin a tam za platbu doučují jazyk, matematiku atd, a horlivě jsem před online výukou varoval, byl jsem nazýván zpátečníkem, popíračem progrese a podobně. Ano, samozřejmě sociopaty, kterým stačí monitor, displej, online výuka uspokojuje. Sociálně plně hodnotný člověk se s tímto neuspokojí. To se ví dlouho. Proto jsem rád, že už konečně lidem dochází, jaký je online výuka nesmysl. Dochází jim, že dnešní školství, je o socializaci, není o předávce informací, to je sekundární. Tedy – online výuka neplní to nejvýznamnější, co kvalitní školství dává – výuku v toleranci, lidství, vzájemnosti, spolupráci. Plně chápu, že jde aktuálně o mimořádný stav a proto se snažím pomáhat učitelům, když napíšou e mail, uvedou problémy.  Ale obávám se, že se tohoto chytí kdejaký inženýr lidských duší a „v rámci úspor“ (pod tohle lze zařadit kdejaký nesmysl) se budou snažit co nejvíce prvků z této výuky zachovat.

Poselství rodičům

Doporučuji rodičům malé cvičení : aby si pod sebe vypsali vše, co je aktuálně trápí, bere jim náladu. Opravdu vypsali, jinak to nemá smysl. Pak si napsali tyto definice: Danost je něco člověkem nezměnitelné. Obava – je hledání chyb na budoucnosti. Problém, je setkání s neobvyklostí. A nyní si napsali ke každé jedné větě toho, co je trápí, zda jde o danost, obavu, anebo problém. Tím, že si vše zkonkretizují, pojmenují, mají šanci uvědomit si, co je třeba řešit jako první (problém) jako druhé (obavy) a s daností, je třeba se smířit. Někdy je tím nejtěžším nedělat nic, jen se smířit. Nedělat naschvály a oddat se realitě.

Dále doporučuji podívat se na internet, co tam je pod zkratkou „DABDA“. A nebát se toto aplikovat na svá trápení, uvědomit si, ve které jsem fázi. Zároveň pak pochopí různé popírače pandemie, kteří se zatím nedostali ani k fázi druhé…

Takže poselství rodičům?

Bez pocitů viny a strachu, když bude zle a budete tak jako já propadat sebelítosti (což je zamaskovaná sebedůležitost) si pojmenovat realitu toho, co mám. O co se mohu opřít. Co umím, už jsem zvládl.  A žít tak, jako by to, co je,  nemělo skončit. Lidé dokázali v přemnohem těžších situacích najít zklidnění, humor, krásu světa. Kdy prvním krokem, je omezení sebedůležitosti. To všem přeji. Všem i sobě. Historie učí, že každá blahobytná doba skončila pandemií, anebo válkou. Je třeba být vděčný za pandemii.